Stop staring at your phone! Keeping a teenager’s (or a “SCREENAGER’S”) attention! [česky i anglicky]

Have you ever tried to communicate with a screenager? How about tried to teach him/her? If you are not sure who a screenager is let me begin by giving a short description of the ‘species’:

• Name: Screenager
• Age: 13-19
• Natural Habitat: Virtual and exclusively virtual world
• Common feeling: Boredom

Už jste někdy zkoušeli komunikovat se screenagerem? A co teprve ho něco učit? Pokud si nejste jistí, kdo je to screenager, začneme s krátkým popisem toho “druhu”:

• Jméno: screenager
• Věk: 13-19
• Přirozené prostředí: virtuální a výhradně jen virtuální svět
• Běžná nálada: unuděnost

Ahhh now you get it. They are our lovely teenagers, born as digital natives and immersed into this world where they are still trying to find their place and to assimilate, and we must cut them some slack.

Ahh, nyní už to chápete.  Jsou to naši milovaní teenageři, narozeni jako děti digitální doby a ponořeni do světa, ve kterém se stále snaží najít své místo a zapadnout, a my je musíme nechat dýchat.

It is difficult to communicate with us, chronologically-gifted species (as I like to call us so we sound less old) so no wonder our teenagers escape in the more appealing digital world. They express their emotions with emoticons J, frustration with abbreviations OMG or WTF, and the most common disease they experience is the thumb anxiety. In order to teach them you need to hold their attention which is virtually impossible unless you are a hologram or a blend of Miley Cyrus and Rihanna. But is doable, my lovely fellow-teachers and parents, it is doable…

S námi moudrými (jak nás já ráda nazývám, abychom zněli méně staří), je těžké komunikovat, takže není divu, že naši teenageři unikají do přitažlivějšího digitálního světa. Vyjadřují emoce smajlíkama J, frustraci se zkratkami OMG nebo WTF, a nejběžnější nemoc, kterou prožívají, je tik v prstech. Abychom je mohli učit, je potřeba udržet jejich pozornost, což je prakticky nemožné pokud nejste hologram nebo mix mezi Miley Cyrus a Rihannou. Ale je to možné, moji drazí kolegové učitelé a rodiče, je to možné…

I am writing this article with the fresh experience of teaching groups of teenagers at Empire, who came to Prague through a special summer program and who are usually from Russia, Belarus and Kazakhstan. I must say that I have already taught teenagers in Serbia for quite some time and I was prepared for the mission. Although they have many things in common, these teenagers surprised me with their discipline, respect for the teacher and positive attitude towards learning. They all succumbed to the charms of this beautiful city, and were genuinely really happy to be here and to have this experience in their lives.

Píši tento článek s čerstvou zkušeností učení teenagerů v Empire, kteří do Prahy přišli skrz speciální letní program, a kteří byli převážně z Ruska, Běloruska a Kazachstánu. Musím říct, že jsem předtím nějaký čas učila teenagery v Srbsku a byla jsem tak pro tento úkol připravena. Ačkoliv obě skupiny měly spoustu společného, tito teenageři mě překvapili svou disciplínou, respektem k učiteli a pozitivním přístupem k učení. Všichni podlehli kouzlu tohoto nádherného města a byli upřímně šťastní, že tu mohou být a toto vše zažít.

Yes, they were bored from time to time (although I did my best, I even sang Beyoncé with them and wondered “why she would like to be a boy”) and yes, there was an occasional eye-rolling with the why-on-earth-do-I-need-this look on their faces, but majority of them, most of the time was fully engaged in the lesson, willing to do their best, to go the extra mile, to participate in a discussion or to write a grammar exercise and, believe it or not, do their homework. When they see that you, the adult one, respect them as your equal and when they recognize your effort they can be very generous. They start opening up to you and sharing their experiences about their cultures, their politicians and their countries. Surprisingly enough, their take on life was not some virtual gibberish but really mature, well-grounded overview of the circumstances and situation going on in both their micro universe and in the global village we live in.

Ano, čas od času byli unudění (ačkoliv jsem dělala vše, co jsem mohla, dokonce jsem s nimi zpívala Beyoncé a říkala si, “proč by chtěla být klukem”) a ano, občas obraceli oči v sloup s “proč sakra musím tohle dělat” výrazem na jejich tvářích, ale většina z nich se většinu času plně zapojovala do lekce, ochotni dostat ze sebe to nejlepší, zapojovat se do diskuze nebo vyplnit gramatické cvičení, a věřte tomu nebo ne, dělat domácí úkoly. Když vidí, že vy, dospělí, je respektujete a berete je jako sobě rovnými a pokud vidí, že se snažíte, mohou být velmi štědří. Začnou se více otevírat a sdílet zkušenosti z jejich kultur, politiky a jejich zemí. Překvapivě, jejich pohled na život není nějaký virtuální blábol, ale velmi dospělý, dobře postavený pohled na okolnosti a situaci v jejich mikro světě, ale i v globální vesnici, ve které všichni žijeme.

After listening to them, and the same happened to me with my teenagers in Serbia, I got to the conclusion that these kids know much more than we did at their age, that we can learn a lot from them and that in many aspects they are miles ahead of us.

Poté, co jsem jim začala naslouchat, a to samé se stalo s mými teenagery v Srbsku, jsem došla k závěru, že tyto děti ví mnohem více, než jsme věděli my v jejich věku, a že se od nich můžeme mnohé naučit a že v mnoha aspektech jsou míle před námi.

Don’t get me wrong, I am not trying to say that they are perfect and that this way of virtual communication and their inability to keep an eye contact without looking at their phones is the right way, far from it! We can definitely teach them how to socialize, drink coffees for hours and just chat without updating their status (if we are still able to do that), and we need to remind them of core values and principles in life since it is incredibly easy to lose your moral compass in the global village.

Nechápejte mě špatně, nesnažím se říci, že jsou perfektní a že tento způsob virtuální komunikace a jejich neschopnost udržet oční kontakt bez toho, aniž by se koukali na svůj telefon, je ta správná cesta, naopak! Rozhodně je můžeme naučit, jak se socializovat, strávit hodiny pitím kávy a povídat si bez nutnosti “aktualizovat status” (pokud toho stále jsme schopni), a potřebujeme jim připomínat základní hodnoty a principy v životě, jelikož je šíleně jednoduché ztratit váš morální kompas v této globální vesnici.

In other words we need to be their guardians and to keep an eye on them but let us not forget to keep our minds open for their ideas and views since they can teach us so much and they can bring new perspective to our less colourful, chronologically-gifted lives.

Jinými slovy, musíme být jejich ochránci a hlídat je, ale nesmíme zapomenout udržovat si naše mysli otevřené jejich nápadům a pohledům, jelikož nás mohou mnohému naučit a ukázat nám nový pohled na naše méně pestré, moudré životy.